Rozhovory

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (1999)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2008)

 

Monika Pokorná: Ráda bych,

aby si každý v knížce našel své dětství, své blízké

 

Jana Elznicová

            Roku 2001 byla podle Mladé Fronty Dnes kniha Moniky Pokorné - Náměstí na dlani – v rakovnickém knihkupectví mezi třemi nejprodávanějšími tituly, z nichž jeden byl tehdy trhák Harry Potter. Od té doby autorka vydala další knížky, mezi nejnovějšími také dvě básnické sbírky. Čtenáři věrní knihám s tématikou historie Rakovníka si nyní opět přijdou na své. Mezi dárky pod stromeček jim totiž může přibýt kniha s názvem Když se v Rakovníku řekne..., která každého, kdo má zájem dozvědět se spoustu zajímavostí ze starého Rakovníka, určitě potěší.

    Autorku jsme požádali o krátký rozhovor.

 

V Tvých knížkách se promítá Rakovník, osudy lidí, domů. Co Tě přivedlo právě k tomuto tématu?

Spíš bych řekla kdo. Rozhodně moje babička. Vyprávěla a vyprávěla, až jsem po letech měla pocit, že všechny osoby, místa i děje důvěrně znám.

 

Jak dlouho trvá nashromáždit informace pro knížku, jakou je Když se v Rakovníku řekne?

Nedá se jednoznačně odpovědět. Mě tyto informace baví a tudíž obklopují asi od dětství. Samozřejmě že jich nebylo „na knížku“ . Ale to, myslím, není nikdy.

 

Proč kniha vychází až v této době, původně byla plánována dříve, že?

Ano. Po Náměstí na dlani jsem byla hodně odhodlaná a měla do práce velikou chuť. Život ovšem přinesl něco jiného. Finanční příspěvek  jsem městu s díky vrátila, protože jsem věděla, že knížku nemohu vydat. Pětkrát jsem se stěhovala, a až letos snad už přišel ten správný čas a především klid.

 

Začátkem 20. století byl Rakovník klidné, malé město. Chtěla bys v té době žít?

Z dnešní doby jsem mnohdy zoufalec. Je velká škoda, že mnozí nepochopili, co měl přinést rok 1989, co nám po všech těch letech nabídl. Lidem však schází slušnost, úcta, pokora. Ano, moc bych chtěla žít v Rakovníku dvacátých, třicátých, čtyřicátých let.  

 

Jaký je tvůj vztah k Rakovníku, jaká máš oblíbená místa z dětství?

Jsem z těch, o kterých se říká, že se narodili s rakem na zadku. Od dob mého dětství se Rakovník mnohde změnil. Někde k lepšímu, někde k horšímu. Schází mi z dětství Jamka, kde mě děda vozil na saních, Ottova vila, kam jsem chodila pro sestru do družiny, schází mi cukrárna v Trojanovce, kino v Nádražní a mnoho dalšího, na co každý vzpomíná jako na dobu mládí.  Od dětství tíhnu k Zátiší, nakonec bydlím vlastně v  místech, kde jsem chodívala s druhým dědou a babičkou nejvíce na procházky, kde ovšem ještě místo třetí základní školy bývalo pole.      

 

Co tě přivedlo k psaní knih?

Ohlasy na moje články v novinách. Tu někomu chyběl jeden výstřižek, druhému jiný, a rádi by měli  vše pohromadě. Tak tedy knížka.

 

Nepíšeš jen knížky typu Náměstí na dlani a Když se v Rakovníku řekne. Čtenáři od Tebe znají fejetony, básně... Co píšeš nejraději?

Všechno podle nálady. Jednou jde báseň, jindy popis situace, většinou ve formě dopisu, adresovaném někomu, s kým bych si ráda popovídala, jenže to z nějakých důvodů nejde. Dost ráda v těch svých výžmolech cestuju v čase.

 

A co nejraději čteš, jaké máš oblíbené spisovatele?

Ráda čtu například staré noviny, dvacátá, třicátá, čtyřicátá léta. A oblíbených spisovatelů je moc. Řeknu narychlo dva, rozdílné – Karel Čapek, F. R. Čech.     

 

Co je tvým spisovatelským snem?

Píšu-li si něco jen tak, do šuplíku, okamžitě si děj představuju jako film. Úplně jasně ho vidím na plátně. Ale to je opravdu jen sen, a proto bych tedy měla alespoň přání. Aby moje vyprávění o starém Rakovníku v každém z čtenářů nastolilo milou nostalgii a příjemný klid, a aby si každý v knížce našel to své dětství, mládí a vzpomínku na své blízké.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2010)

 

       KNEDLÍKY UŽ SEM NIKDY NEPŘIJEDOU,   

vzkazuje svým čtenářům spisovatelka Monika Pokorná

 

Jiří Pokorný

   Zda se ovšem jedná o knedlíky kynuté, bramborové či snad dokonce ovocné, není z názvu patrné. Jedno však jisté je, a to, že za tajuplným nadpisem se skrývá nová kniha z pera rakovnické rodačky, spisovatelky Moniky Pokorné.

   V náhlém vnuknutí myšlenky beru do ruky diktafon a usedám do křesla naproti rozložitému psacímu stolu. Autorka, zamyšlená nad prací, upíjí ze svého typického půllitrového hrnku čaj a její pozorné oči kontrolují obsah rukopisu knihy, kterou zanedlouho otevřou i čtenáři. Ruším její soustředěnost a s minimální přípravou pálím jednu otázku za druhou.

 

Moniko, čtenáři o tobě vědí, že se zabýváš historií našeho města. Tvoje nová kniha je jiná. Čím?

Ty mi dáváš, teda…  Jde o vzpomínky na dětství.  Ale Rakovník opomenut nezůstane.

Na knihu přispělo grantem město Rakovník. Kdo ji ilustroval, graficky upravil a kdo ji vydává?

Ilustrovala Markéta Fuchsová, o grafickou úpravu se postaralo studio Lokša PrePress a vydává ji Rabasova galerie.

Jak získáváš náměty pro psaní? Jezdíš někam takzvaně „načerpat“ genia loci?

Načerpat, načichat, nahmatat, naposlouchat. Pokud se jedná třeba o Rakovník, tak inspirujícím místem je hřbitov, městské brány či staré, nezměněné domy.

V jakém prostředí a náladě píšeš nejraději?

Na počítači u svého psacího stolu, zutá a s hrnkem čaje. Nebo do bloku, na zahradě. A když vím, že jsou mí blízcí v pořádku.

Jak při psaní zvládáš péči o rodinu a vše ostatní?

To by měla být spíš otázka pro vás. Ale je fakt, že psaní ruší desítky myšlenek a úkonů ženy, mámy. Nemám ti jít udělat něco k večeři?

Jsi rakovnickou patriotkou, narozenou „s rakem na zadku“, znáš výborně město, včetně historických faktů. Dokážeš si představit, že bys mohla nebo musela žít jinde?

Ano, dokážu, ale jen na krátký čas. Musela bych se zase vrátit domů. Tzn. z Anglie do Čech, z Domažlic do Rakovníka.

Neuvažovala jsi někdy o vstupu do komunální politiky?

Ano, uvažuji o tom v posledních letech často, ale brání mi v tom jedna myšlenka. Po celý svůj život se snažím to, co slíbím, splnit.

Jaký je tvůj názor na život v našem městě, soužití obyvatel, kulturu, služby, sociální sféru?

Myslím, že to dostatečně popisuji ve svých fejetonech.

V knihovně máš knížku ze školních let, věnovanou nejlepší střelkyni dětského dne. Střílíš stále ráda?

Ano. Ráda bych měla i zbrojní průkaz.

O tvých zájmech se už několikrát psalo. Prozradím ještě, že - mimo jiné - sbíráš také odznaky, známky a výborně ovládáš kanoi.  Máš na to při psaní vůbec čas?

Mým zájmem je i psaní. Koníčky jdou spíše stranou před péčí o domácnost.

A nejsou tvoje záliby přece jen maličko „klukovské“?

Možná hodně.

Trampovala jsi. V jakémkoli počasí a v jakémkoli ročním období. Jela bys ještě ven?

Jela, strašně ráda. Ale mám v tom jistou překážku.

Rozumím… Málokdo o tobě ví, že již deset let trpíš nemocí OCD (Obsessive-compulsive disorder). Jak se s takovým onemocněním žije v dnešní společnosti?

Žije se s ním příšerně a omezeně v jakékoli společnosti.

Nemohlo mi ujít, že na téma OCD píšeš knihu. Pokud vím, nikdo zatím nepopsal nemoc z pohledu pacienta.  Chceš se o své pocity podělit s ostatními?

Já se při léčbě chytám všeho, každé naděje.  Pacient se pořád jen zoufale omlouvá, přitom nemá za co. Asi doufám, že když trochu popíšu ty hrůzy, někdo pochopí a řekne si -  jo aha, tak proto ona…

V povědomí čtenářů jsi zapsána jako velmi citlivý člověk. Je to výhoda, nebo je tomu spíš naopak?

Neřekla bych výhoda, ale jsem za to ráda.

Spousta žen s oblibou nakupuje oblečení, kosmetiku, šperky… Co nakupuješ ty?

 Já nerada nakupuji. Vůbec, všechno.

Máš moc ráda Karla Čapka. Co pro tebe znamená?

Myšlenkový a názorový genius.

Jak jsi na tom byla s psaním a slohem na základní škole a během studií na SEŠ? Šlo ti už tehdy psaní tak „od ruky“?

Úměrně k věku. A soudružky učitelky by ti jistě potvrdily, že můj sloh patřil k nejlepším ve třídě.

Plánuješ  u příležitosti vydání novinky Knedlíky už sem nikdy nepřijedou autorské čtení nebo autogramiádu?

Ne, neplánuji. Jen se mi potvrdilo, že na tyto akce nejsem ten správný typ. Raději se budu prezentovat jiným způsobem. Knížku ale podepíšu každému velmi ráda.

„Na spadnutí“ už je také druhý díl knihy Když se v Rakovníku řekne… Vyjde ještě v letošním roce?

Určitě.

Jak se píše pokračování publikace, která je i dva roky od svého vydání stále žádanou? Nastavuje to spisovateli vyšší laťku? 

Laťka je nastavená pořád stejně, historii Rakovníka mám totiž tolik ráda, že ji nehodlám ošidit.

Můžeš alespoň nastínit, na co se čtenáři mohou těšit?

Tak jen namátkou, například kde a proč se říká Na Šalamounce, Na Letné či U Kačenky. A zhruba okolo osmi desítek dalších pojmů.

Které z pojmenování, týkající se zažitých názvů míst v Rakovníku, ti dalo nejvíc zabrat?

Zabrat, ale přesto mě bavilo – Bezděkov  a Bulovna.

Do úplného výčtu tvých letošních prací zbývá ještě zmínit „hostování“ na DVD Křivoklát – Čtvero ročních období, bratrů Tomáše a Milana Bednaříkových.  Jak se ti s „Bednaříky“ spolupracovalo?

Tomáš mě požádal o básně s tematikou čtvera ročních období. Na otázku:  „Do kdy?“ do sebe vsrkl kávu a řekl: „Včera“. Následující noc už mi lítala slova v hlavě a na čas se vrátilo období sešitu a tužky u postele.

Vím, že plány do budoucna máš. Prozradíš je také čtenářům?

Ráda bych navázala na svojí knihu Náměstí na dlani. Pracovní název zatím zní Z náměstí k předměstím.

Co považuješ za svůj zatím největší spisovatelský úspěch?

Určitě to, když na moje psaní kladně reaguje někdo, koho si vážím.

Vidíš před sebou cíl, jehož chceš dosáhnout?

Ne, žádné cíle si nestanovuji. Nevím, co bych dělala potom.

 

   Baterie diktafonu slábne, poslední odpovědi jen tak, v letu, čmárám na kus papíru. Děkuji za rozhovor, nechávám Moniku v klidu pracovat a jdu vařit nový čaj. Náhradu za ten původní, dávno vystydlý.

  Autorce přeji, aby se jí povedlo splnit všechna svá předsevzetí a plány. A pro úplnost ještě dodávám, že knihu Knedlíky už sem nikdy nepřijedou můžete zakoupit od listopadu 2010 v Rabasově galerii v Rakovníku, muzeu T.G.M., informačním centru na Husově náměstí nebo v knihkupectví M a K.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Facebook - Středočeský kraj -  oficiální stránka

 

Češi ve středu, díl 6. (21. 4. 2021)

               

 
      

„Po škole jsem se vyučil jako knihkupec, nastoupil jsem jako knihkupec a pracuju – jako knihkupec,“ říká v legendárním filmu „Vrchní prchni“ knihkupec Darek Vrána. Podobně by se mohla na třídních srazech prezentovat spisovatelka a novinářka Monika Pokorná: Narodila se v Rakovníku, na základní školu chodila v Rakovníku, maturitu skládala v Rakovníku, většinu zatímního života žila v Rakovníku a píše o Rakovníku. Je živoucí pamětí tohoto města – nasála ji do sebe při sběru a studiu materiálu pro své knihy o zdejší historii a místopisu, opírala se o ni v knize fejetonů i ve dvou sbírkách poezie. Zejména její knihy „Náměstí na dlani“ a „Když se v Rakovníku řekne…“ představují cenné svědectví o odcházejícím světě.

Mimo psaní má ráda muziku, hlavně rockovou. Asi by se dalo říct, že rock je její Rakovník v hudbě: Poslouchá klasický rock, hard rock, indie rock, psychedelický rock, folk rock, progresivní rock, glam rock, punk rock a někdy taky folk, lidovky a country. Zajímá ji literatura faktu, historie vojenství, hudba, dějiny, příroda a ekologie. Ráda cestuje po Česku, nejraději to má na Berounce a na Chodsku. Má dvě dospělé dcery

 

ROZHOVOR
Jak jste se k zájmu o historii Rakovníka dostala? Měla jste to tak už v dětství?

Měla jsem skvělou babičku, která ráda vzpomínala a vyprávěla. Možná i díky ní jsem se pak v dospělosti lépe dokázala vžít do míst, osob a dějů, o nichž jsem psala.

 

Záliba v lokální a regionální historii se u Vás šťastně spojila s láskou k jazyku a psanému slovu. Kdy jste je v sobě objevila? Měla jste ve škole ráda češtinu?

Rozhodně raději než tělocvik. Na svoje první povídačky si vzpomínám tak někdy v deseti jedenácti letech. Spíš mě ale bavilo tvořit různé kroniky a komiksy. Měla jsem i štěstí na kantorky - Koutníková, Králíková, Baldýnská. Ovšem prvním kritikem a učitelem v mém psaní byla mamina. Vzpomínám, jak jsem se někdy na prvním stupni snažila v domácím úkolu převyprávět obsah Růžového paloučku. Mamina mi nahlídla přes rameno, viděla moje, resp. Jiráskovo - "na výšině, opodál vesnice Morašic" - list v sešitě přetrhla a řekla: „Tak takhle ne. Nikdy ne. To by ti nikdo nevěřil.“ Měla pravdu. Občas si na tuhle situaci vzpomenu, když si říkám, jestli mi toho upřímna z nitra nejde naopak až příliš.

 

Vaši první knížku Náměstí na dlani si vynutili sami čtenáři. Popište mi, prosím, trochu její genezi.

Někdy ve věku dospívání jsem si dle babiččina vyprávění načrtla obdélník rakovnického náměstí a vsazovala do jednotlivých domů jména Ohrenstein, Ahrenstein, Pereles. Osud židovských rodin mě přivedl k většímu zájmu o tohle místo, který se dále rozšiřoval: Jak se měnili majitelé domů, za první republiky, za druhé světové války, po ní. Všechny křivdy a trápení. Snad jsem měla potřebu těm lidem alespoň vzpomínkou, zvěčněním v knížce, projevit soucítění a úctu.

 

Jakým směrem se Vaše psaní ubíralo dál?

Už při práci na Náměstí na dlani mi vyvstávaly další nápady. Bylo to logické vyústění bádání, pročítání různého historického materiálu. Vždycky mě zajímalo, proč se něco jmenuje tak a tak, proč se někde něčemu říká roztodivným názvem, s místem na první pohled nesouvisejícím. Proto souběžně s Náměstím vznikala knížka další - Když se v Rakovníku řekne…

 

Je zjevné, že po titulech uchovávajících regionální paměť je velký hlad. Čemu to přikládáte?

Dovolím si poopravit slůvko "je" na "byl". V čase, kdy jsem knížky vydala, ještě žili pamětníci nebo jejich děti či pozorná vnoučata, kterým byla zdejší jména a místa známá. Ti, plus potomci lidí, o kterých jsem psala, mi byli vděční a dávali to opravdu patřičně najevo. To mě nejen potěšilo, ale taky budilo k dalšímu psaní. Teď pokud projeví někdo zájem, jsou to studenti, kteří hledají materiál ke své práci ve škole, nebo turisti, nebo ti, kteří přijedou na Dušičky do Rakovníka na hrob a knížku s nějakými dávnými známými místy a jmény náhodně objeví u příbuzných. Do budoucna to vidím jen jako zájem tu a tam zrozeného zaníceného badatele, historika. Ale věřím, že se narodí.

 

Kam byste návštěvníky Rakovníka pozvala, až to situace dovolí?

Na hřbitov. No vážně. Není potřeba znát letopočet vystavění naší Vysoké brány a zaklánět hlavu při zkoumání její výšky. Hlavu je potřeba obracet především do sebe. A to jde při procházení hřbitovními cestičkami a pročítání jmen a osudů na náhrobcích úplně samo. Jen tam ucítíme vůni minulosti. Vůni zdiva nesmyslně zbouraných domů, vůni chmelnice v parku. Tam si vzpomeneme na nádherné výlohy obchodů, koňské potahy v ulicích, začínající fabričky… Uctivá poklona, pane továrníku, jo, to byste dnes koukal na vaši Ottovku, pěkného večera přeji, pane staviteli, ano, i vaši architektonicky pozoruhodnou vilu zbořili, jo, jo… Tedy na hřbitov. Jen tam si uvědomíme, co všechno v životě mělo a má smysl.