Recenze
------------------------------------------------------------------------------------------
Křivoklátské noviny (2002)
------------------------------------------------------------------------------------------
Rakovnický deník (2002)
Ani v další knížce nezapomněla autorka na rodný Rakovník
Ivo Mička
Rakovník – Fejetony(?) Moniky Horníkové, to je knížečka pěkná a vtipná už na pohled, a to jak na obálce, tak na titulní stránce, natož pak uvnitř, když se začteme do jednotlivých příběhů. Ano, příběhů, proto taky ten otazník. On totiž fejeton by měl být jednak aktuální a jednak pracovat s jistou nadsázkou. Jenomže u Moniky Horníkové jako by nadsázka absentovala, autorka se nám dává svou zpovědí prostě všanc a my jen němě přitakáváme: Jo, to známe, právě takové je to u nás, právě tohle se nám stalo, ale takhle nádherně bychom o tom napsat neuměli a asi bychom se i trošku žinýrovali.
Jan Neruda by měl ze své žačky radost, i když právě pro její upřímné nahlédnutí do své zlatovlasé hlavinky a do chodu rodiny a do svých míst a lásek k nim a lidem kolem nich by se asi taky přimluvil na pozdvižení dílka z tohoto žánru napůl novinářského, napůl literárního k onomu přeci jen o onen stupínek výš. Protože nic není staršího než včerejší noviny, zatímco knížka, to je jiná. Přečteš, odložíš, vrátíš se po měsíci, po roce, najdeš si své milované místo…
I v tomto případě ovšem vidíte, jak je Monika zároveň rafinovaná. Knížka postrádá obsah, a tak vám po nějakém dnu nezbyde, než se pustit do čtení pěkně od začátku, ale litovat nebudete. Dozvíte se, proč se nestala novinářkou, přivítá vás v ještě donedávna rozbité, ale i tak ve vzpomínkách pěkné Pražské ulici, a je tu advent a slib, že letos k Vánocům rozhodně napíše všem, ale také radosti s největším přítelem člověka a vyznání, proč by raději přivítala návrat MDŽ než importovaného Valentýna…
A zase vzpomínky, zamyšlení, nastavení zrcadla době a nám všem. A tak snad ještě několik názvů jednotlivých fejetonových povídek: Chci brambůrky žlutomasé, Dobrý den, pane řidiči, Nesnáším podzim, Ďjó, kino, Dobrej doktor ještě žije, Máúcta, ruky cel a hluboké koření…, PET lahve budou – my nebudem, Kam se poděla Villa na Sekyře atd.
Víc už neprozradím. Snad jen, že ve Fejetonech(?) opět najdeme kus starého i současného Rakovníka, potkáme se s jeho lidmi a lidičkami, a pokud nemáte ještě pod stromeček maličkost, jíž byste někomu udělali radost, pak neváhejte. Fejetony(?) jsou zatím ještě k dostání v Knihkupectví M+K a v Městském informačním centru.
------------------------------------------------------------------------------------------
Rakovnický deník (2007)
Monika Horníková autorkou další básnické sbírky:
Na bloumání koncesi
Rakovník/ Známá a pilná rakovnická autorka, kterou jsme dosud spojovali spíše s poetickou prózou se vztahem k rodnému městu, se v krátkém čase představuje již druhou sbírkou básní – po „Ztráty a ztráty“ vydává v krátkém čase další drobnou knížečku osobní lyriky „Na bloumání koncesi“. Ale ani tato drobná knížečka nevyslechla přání čtenářů a nepřekypuje veselím.
Ono, pokud je člověk k sobě nesmlouvavě kritický a rozhodne se bilancovat lidský poločas, pak ten kolem čtyřicítky bývá zvláště pro ženy nesnesitelně obtížný. Neobejde se bez ohlédnutí, třeba do ne právě nejradostnějšího dětství, ale i tak – kdyby se to všechno mohlo vrátit, zazvonit na tříkolku, pohladit skleněnky v dlani, přitisknout k sobě panenku Nánu, třeba by bylo všechno jinak, nešlapalo a neplulo by se tak často po smutných, bídných, krkolomných cestách. Proti proudu, bez pádla, bez břehů, bez záchranné vesty.
Realita – snění. Někdy na houpačce, jindy na dně. Tak časté myšlenky nejen žen. Nakoupím, uvařím, pohladím – ale kdo chápe mě?
Ani setkání s bývalou partou kolem vody neuspokojí. Už jsme nic nepili, už ani nekouřili, asi jsme si všechno prostě už odžili. Moc jsme si věřili, vzpomínky střežili, chtěli jsme prožít zas, co jsme už zažili. Nejde to. Duše by chtěla – tělo se fláká.
A čtenáři se chce opět jako předešle tu souznít, tu vyvracet, že být vyhledávanou spisovatelkou, maminou dvou nadějných dcer, to není vůbec málo, že to my kolem si můžeme spíše říkat – máme „na bloumání koncesi“. Konec ohlížení, to pěkné přeci, Mono, teprve čeká a na nás čtenáře spolu s tebou.
Knížku si můžete zakoupit v Knihkupectví M+K na Husově náměstí v Rakovníku.
Ivo Mička
------------------------------------------------------------------------------------------
Rakovnický deník (2008)
Když se v Rakovníku řekne…
Tahle knížka by neměla chybět pod vánočním stomečkem
Ivo Mička
Rakovník/ Kdo se kdy začetl do slok dvou útlých a upřímným citem po okraj naplněných básnických sbírek (Na bloumání koncesi, Ztráty a ztráty) nebo vlastní některou z knížek – Fejetony, Čí jméno nese naše ulice, Náměstí na dlani – ví, že autorka je bytostnou Rakovničandou a každá její knížka přináší o jejím a našem městě vždycky něco nového, objevného a přitom vyprávěného jazykem, kterému všichni tak dobře rozumíme. Člověku se ani nechce věřit, že to všechno, o čem píše, sama neprožila, tak dobře má ten náš Rakovník proběhaný a omakaný. Závidíme jí tu vševědoucí babičku a babičce, kdyby žila, vnímavou milující vnučku. A co teprve dědeček Haušild v promítací kabině, jak by se dmul pýchou.
Netrpělivě očekávaná knížka „Když se v Rakovníku řekne…“ je tedy na světě a my už konečně víme, kde že to bylo, když se šlo bruslit na Koňák, a jak středočeský Rakovník přišel k Habeši, Transválu, Krétě, Francouzům a proč se říká Na Losích, Na Sekyře, Na Ovčíně, Na Spravedlnosti, Na Špici, V Brance, Nad Tržištěm, komu že patřily a kde sídlily Octárna, Sodovkárna, jak přišla ke svému jménu Bendovka, Lexovna, Fialovna, Omáčkárna či Jirkov a kam jsme to vlastně zamířili, když jsme měli sraz, s odpuštěním, V Prdeli? Co si koupíme u Ottů dnes a čím to tam vonívalo za Františka Otty a k jakému proslavenému produktu se vztahuje letitá latinská říkanka s veršem Una ceres Raconae?
Že nevíte? A co Chlapajda, Dívčí, Lapák, Parlament, Džungle…?
Těch hádanek a pro nás dosud utajených míst skrývá knížka, pochopitelně i s odpověďmi, celkem 65 a množství dnes již historických fotografií. A ještě kresbu talentované výtvarnice Markéty Fuchsové a také příslib, že po tomto I. díle přijdou další a nic nebude vynecháno, nic nebude zapomenuto.
Jen těžko si představíme, co detektivního pátrání, vyptávání a návštěv nejrůznějších institucí je za každou kapitolou. Dík proto patří i všem těm, kteří rakovnické spisovatelce Monice Pokorné v jejím úsilí byli jakkoliv nápomocni.
Teď je dělání radosti pro změnu na nás. Pokusme se rozebrat tuhle neobyčejnou knížku z pultů rakovnických knihkupectví ještě před Vánoci. V prodeji je v Knihkupectví M+K a v informačním centru na Husově náměstí.
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2009)
K psaní knih ji donutili čtenáři
K nejvýraznějším osobnostem současné rakovnické regionální literatury patří bezesporu Monika Pokorná. Rakovnická rodačka (nar. 27. 8. 1967) si získala čtenářskou obec hned svoji prvotinou nazvanou Náměstí na dlani, která vyšla před osmi lety a dodnes se dočkala již třetího vydání. Monika v ní poutavým způsobem zachytila historii rakovnického Husova náměstí, jeho obchůdků a krámků, jejich majitelů a potomků, a také několika svérázných „figurek“, které ke koloritu města ve 20. století patřily.
Vztah k literatuře získala Monika Pokorná už v dětství a v období dospívání. Jak prozradila, její první záliby formovala řeka Berounka. Především to byly vandry, kytara a psaní. „Byla to moje maminka, kdo mi radil, jaké knihy číst, dala mi porvé do ruky Fialového poustevníka Oty Pavla a seznámila mě s jeho bratrem Hugem,“ vysvětluje Monika a dodává, že má i další koníčky – staré filmy, etymologii, hudbu, fotografování, staré pohlednice, firemní piksličky a s tím spojené výpravy do antikvariátů a starožitnictví.
Za naprostý omyl považuje svá středoškolská studia na ekonomické škole. Přiznává, že v počítání a lejstrech si rozhodně nelibuje. Také práce kalkulantky a dispečerky osobní dopravy v ČSAD, kam nastoupila po škole, ji příliš neuspokojovala. A tak se přihlásila na dálkové studium knihovnictví v Praze, což brzy začalo vadit jejímu zaměstnavateli. „Nezdálo se mu dávat mi volno na studium školy, jejíž učivo v oboru nevyužiji, a tak jsem toho musela nechat,“ vysvětluje Monika Pokorná. Po mateřské dovolené a několika životních veletočích učila na Základní škole v Slabcích. Nyní, jak sama říká, si dala na chvíli odpočinek…
První veřejné publikační pokusy jsou spojené s dopisováním do novin a časopisů. Už na střední škole psala Monika do Mladého světa, kde tehdy vycházela hodně čtená rubrika Táborový oheň, věnovaná trampské tématice. Na prvním pracovišti do oborového Dopraváku, ale i do rakovnického Rozvoje. Také její první kniha vznikla vlastně díky novinám. Náměstí na dlani začalo vycházet na pokračování v Rakovnickém deníku. „Do redakce začali chodit čtenáři, že jim ten nebo onen díl chybí a jestli by mohli dostat noviny z redakčního archivu. A tak jsem se nechala umluvit a ve spolupráci s občanským sdružením Vyhlídka jsem Náměstí vydala knižně,“ popisuje Monika Pokorná svůj vstup do světa literatury.
Úspěch prvotiny ji povzbudil k další práci. Trošku odbočením od žánru literatury faktu, za kterou lze první knížku považovat, je druhá knížka nazvaná Fejetony(?), která vyšla v prosinci 2002. Další knihou, kterou nabídla čtenářům, byl první díl výkladu názvů ulic v Rakovníku Čí jméno nese naše ulice. V současné době Monika spřádá myšlenky na sepsání druhého dílu. Změnu též přinesly básnické sbírky v roce 2007 s názvy Ztráty a ztráty a Na bloumání koncesi.
Vloni před Vánocemi se na trhu objevila zatím poslední knížka Moniky Pokorné s všeříkajícím názvem Když se v Rakovníku řekne… „Zjistila jsem, že mnoho lidí vůbec neví, proč se v Rakovníku jmenuje to nebo ono místo právě tak, jak se jmenuje. Např. U Sedmi zlodějů, Jirkov, Kréta, Transvál, Na Spravedlnosti, Omáčkovna atd. A tak jsem se to pokusila objasnit,“ vysvěluje Monika záměr knížky, která z pultů zmizela během půldruhého měsíce a nyní je v prodeji již druhé vydání. Také tato publikace je označena jako 1. díl. To znamená, že se čtenáři určitě dočkají i druhého. Kdy k němu dojde, Monika zatím neví. „Pracuji na něm a doufám, že se mi podaří sehnat nějakého vydavatele, protože vydávat dnes knížky vlastním nákladem není právě jednoduché,“ končí naše setkání Monika Pokorná.
Tomáš Bednařík
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2009)
------------------------------------------------------------------------------------------
Rakovnický deník (2009)
Monika Pokorná provedla čtenáře svojí tvorbou
Ivo Mička
Rakovník/ V Galerii Samson praská a voní krb, je tu příjemně a útulno.
To rakovnická spisovatelka Monika Pokorná po své nedávné první prezentaci knížek pozvala své čtenáře tentokrát k prvému autorskému čtení. Pozvala také publicistu Tomáše Bednaříka a Jaroslava Krejčího. Tomáše v roli zasvěceného moderátora, Jardu coby muže s kytarou od Berounky a voňavých táboráků. Skvostná sestava.
Tomáš Bednařík autorku dlouze nepředstavuje, bylo by to nadbytečné, je zcela ukryta ve svém díle. To v zápětí dosvědčí hned první ukázka z Moniny autobiografické básnické sbírky „Na bloumání koncesi“. A protože nasloucháme v prostorách, které kdysi obýval „kamenný dědek“ Karel Rejzek, ale to to tu prý vypadalo úplně jinak, je na řadě vzpomínka i na tuto svéráznou postavičku s duší umělce, a to z knížky Náměstí na dlani. Jarda mistrovsky zahraje Život je jen náhoda a paní Mona zavzpomíná na jinou básnířku, svoji sestřičku Dádu, která se své prvé sbírky nedožila.
Následuje vzpomínka fejetonistická „Jak si to pamatuji já“. Navrací se k některým pro Čechy osudovým datům (1945, 1968), zatímco ta další, ze sbírky Ztráty a ztráty, vzpomene na dědečka, pana Haušilda, promítače, co by býval pro film i umřel.
Četba, písnička, recitace, písnička, četba, četba, slovo autorčino, Tomášův vstup, písnička…
Ale nečetlo se jenom z knížek vydaných, také z těch „ze šuplíku“.
„Skryje voní. Nevěříte?“ Tak se ptá Mona Pokorná ve Skryjském vzpomínání a před námi ožívají postavy a místa nám všem dobře známá, jako jsou doktor Teicher nebo spisovatel Mejstřík, ale také křídlovka Jindry Hlaváčka, most, přívoz… V knížce Dej a bude ti bráno najdeme příběhů dokonce pět. Všechny z regionu.
Paní Monika se také zamýšlí nad češtinou dneška, nad babičkovským slovníčkem, který se hemží jadrnými i vtipnými rčeními, např. „D“ – Davaj suda nebo Davaj časy (prý vzpomínka na pětačtyřicátý), „J“ – Jako z prdu kulička, a podobně.
Takže díky za kouzelný podvečer a optimistický náznak, že se máme na co těšit. I na to „Co v cancáku nebylo“, na 2. díl „Když se v Rakovníku řekne…“ Hlavně aby se to všechno stihlo do ježíška.
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2009)
Autorské čtení Moniky Pokorné
RAKOVNÍK. Příjemný podvečer strávily v úterý 6. října v Galerii Samson Cafeé zhruba dvě desítky vnímavých posluchačů při premiérovém autorském čtení rakovnické spisovatelky Moniky Pokorné. Tato autorka má na svém kontě již řadu zajímavých publikací různých žánrů. Historiografií počínaje, přes fejetony a trefné glosy až po básně.
„Když si přečtete moje práce, víte o mně vše, moje knížky, to jsem já,“ uvedla Monika svůj první veřejný literární podvečer. Poctivě se pak „probrala“ jednotlivými publikacemi a z každé přečetla vybranou ukázku. Slyšet jsme mohli třeba kapitolu o Karlu Rejzkovi z knihy Náměstí na dlani, o Kropáčkově ulici z publikace Čí jméno nese naše ulice, úvahu Jak si to pamatuji já z útlé knížečky Fejetony(?) nebo básně ze sbírek Na bloumání koncesi a Ztráty a ztráty.
V pozvánce Monika slíbila … a snad i něco navíc. A to také splnila mírou vrchovatou. Krátce po začátku postavil na židli Moniččin manžel Jirka zarámovanou fotografii mladé dívky, v níž zasvěcení poznali její zesnulou sestru Danielu. „I když byla Dáda mladičká, zanechala po sobě sbírku básní, které ale nikdy nevyšly tiskem. Snad se je někdy podaří vydat. Sbírka se jmenuje Černé linky a já z ní přečtu dvě básničky z roku 1992 – Strach a Konec jednoho dějství,“ uvedla Monika Pokorná své první intermezzo. Špendlík bys slyšel spadnout, jaké ticho se rozhostilo galerií, když Monika předčítala sestřiny verše. Mnozí si určitě, podobně jako já, uvědomili, jak obrovský literární talent smrtí této dívky z Rakovnicka odešel.
Druhé překvapení ukryla Monika pod název „knížka, co je v šuplíku“. To spisovatelka sáhla po svých ještě nevydaných pracích. Přečetla jich hned několik. Z připravované knížky Knedlíky už sem nikdy nepřijedou povídku Vzpomínání Skryjské. Ze sbírky Věnování verše Tátovi, Mámě. Potom přišla na řadu nevydaná novela Dej a bude ti bráno, která přibližuje pět vzájemně provázaných lidských osudů. Odlehčeně působila ukázka z Babičko-českého slovníku nebo úryvky z knížečky Co v cancáku nebylo. Monika Pokorná samozřejmě nezapomněla ani na svoji zatím poslední vydanou knihu, kterou nazvala Když se v Rakovníku řekne… Přečetla z ní kapitolu U Ottů, která je pro Rakovník tak typická.
V úterní podvečer se v Samsonu nejen četlo, ale i hrálo. Mezi jednotlivými ukázkami zahrál několik skladeb a písní rakovnický kytarista Jaroslav Krejčí. Kytarové tóny a praskající oheň v krbu dokreslily atmosféru vydařeného literárního podvečera.
Tomáš Bednařík
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2010)
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2011)
Když se v Rakovníku řekne…
Když v roce 2008 vydala Monika Pokorná místopisnou publikaci „Když se v Rakovníku řekne…“, která mapovala známá i méně známá místa ve městě a objasňovala vznik jejich pojmenování, slíbila autorka pokračování ve druhém dílu.
Ten vyšel na sklonku loňského roku, resp. v době předvánoční a v nákladu 1 tisíce výtisků ho vydala Rabasova galerie Rakovník. Obsahový „mustr“ je stejný, jako v první knize. Monika Pokorná nyní představuje více než stovku dalších lokalit a objektů. Pečlivé studium archivních materiálů a dalších písemných pramenů, vzpomínky pamětníků i vlastní autorčiny dávají nahlédnout „pod povrch“ města, kde žijeme, nebo jezdíme za prací, na úřady nebo jen za nákupy. Málokoho napadne, prochází-li rakovnickými ulicemi, kdo býval majitelem toho nebo onoho domu, proč se v tom kterém místě říká právě tak, jak se říká, a zdali to v té, nebo oné lokalitě vždycky vypadalo tak, jako dnes. Už jen malá část občanů města ví, že zde kdysi stával hostinec, měšťanský dům, že svah, kde se dnes tísní sídliště panelových domů, bývalo ještě před půlstoletím třešňovkou a v zimě se tu drandilo na sáních jedna báseň. Tohle všechno Monika Pokorná ve dvou dílech knihy „Když se v Rakovníku řekne…“ podchytila.
Zalistujete-li stránkami druhého dílu, dozvíte se, co to je (nebo byl) Asuán, Pecník, Peking, kde se říkalo (nebo ještě i říká) Na Paraplíčku, Na Bílidle, Na Rafandě, V Lochu, dozvíte se, kde stávala Zákonovic vila, Dýckova vila, Maxovna, Italák, proč se Bulovně říká Bulovna, jak vznikl název Šalamounka a desítky dalších zajímavých informací.
Velkým pozitivem obou dílů je rozsáhlá obrazová příloha, která je vložena doprostřed knihy. V ní jsou na mnohdy ojedinělých a unikátních fotografiích představena místa a objekty, o nichž se na dalších stránkách píše. Snímky pocházejí nejen z fondu Státního okresního archívu Rakovník a z rodinného archívu autorky, ale i dalších rakovnických sběratelů a pamětníků – např. Václava Hvězdy, Miroslava Pancnera, Karla Koubka, Karly Lisové a jiných.
Publikace vyšla v brožované úpravě a její titulní stránku opatřila ilustrací, stejně jako v případě prvního dílu, Markéta Fuchsová. Litografie vytvořil Lokša PrePress. Všichni, kdo se zajímají o topografii a historii Rakovníka by ji měli mít určitě ve své knihovně.
Tomáš Bednařík
------------------------------------------------------------------------------------------
Raport (2016)
BABIČKO-ČESKÝ SLOVNÍK
RAKOVNÍK. Talentovaná spisovatelka, básnířka a publicistka Monika Pokorná z Rakovníka o sobě dala po delší odmlce opět slyšet. Na pulty knihkupců se v průběhu března dostala její novinka nazvaná Babičko-český slovník. Knížka je to (bráno úhlem pohledu předcházející Moniččiny tvorby) atypická a nebojím se říci – výjimečná. Monika sice už v některých předešlých knihách (např. Knedlíky už sem nikdy nepřijedou z roku 2010) „vyvolala“ vzpomínky na své nejbližší, známé a známé svých nejbližších, ale v nejnovějším dílku je pojala zcela jinak.
„Babičko-český slovník neskrývá jen strohý soupis výrazů, ale do literární podoby jsem převedla vzpomínky na dětství a především na své babičky,“ sděluje autorka na svých webových stránkách. To vše je proloženo moudry, až to vypadá, že se běžný den jejích babiček skládal jen ze samých průpovídek a dovětků. „Pokud by se některý z čtenářů chtěl nad užitým výrazivem pohoršovat, při hlubším zamyšlení dojde k poznání, že stejným slovníkem mluví běžně většina naší populace. A přestože babičky v knize zmíněná sprostá slova používaly, ať v němčině nebo jazyce rodném, rozhodně v jejich podání tyto výrazy nezněly ani vulgárně ani urážlivě,“ vysvětluje autorka.
Abyste si dokázali představit, o čem je řeč, přikládám několik malých ukázek:
-Hrůza. Normální slovo, zdálo by se, že? Řekla-li jsem já o něčem, že to je, nebo byla to hrůza, babička mi okamžitě a bez hnutí brvou vysvětlila, že hrůza je strčit si do prdele deštník a roztáhnout ho. Uznávám. To je vážně hrůza.
-Jedna věc je jistá. Na tuto větu okamžitě babička dodávala: „Že posraná košile není čistá.“
-Buď vod tý lásky. Jó, to ještě šlo. Ovšem lépe se babičce zřejmě žádalo větou: „Buď vod tý dobroty, naser si na boty.“
-Sedne to jak prdel na hrnec. Nejlépe čepice na hlavu. Nejlépe na moji. Nejlépe příšerná vlněná. Nejlépe oranžová debilka.
-(Dialog). „Babi, ty jsi sprostá.“ „Já? Sprostá? Di ty. Dyť já bych neřekla hovno ani za pytel sraček.“
V tomto duchu Monika Pokorná seznamuje čtenáře se svými babičkami a jejich slovníkem.
Knihu si můžete objednat emailem (jirka.poutnik@seznam.cz) v Obchodci na Zátiší manželů Pokorných. Vydání je brožované, cena 99 Kč. Tomáš Bednařík