Volte voly, volte krávy
„Volte voly, volte krávy, jen nevolte klerikály. No, a na vratech a na plotech bejvaly napsaný čísla všech možnejch stran, počkej, to uvidíš, ono se to zase vrátí,“ řekla mi babička před těmi dvaceti lety. „Ale jedno si pamatuj,“ říkávala také, „hlavně choď volit. Teď zase můžete svobodně, vždycky jdi volit.“
A tak já, pamětliva rad všech svých babiček, od doby, co „se to převrátilo“ (také její výraz), chodím volit. Pokaždé.
Vrata a ploty nahradily obří plakáty, billboardy, tak obří, že opravdu nelze přehlédnout, že máme největší schodek v historii republiky, že nemocní chtějí uzdravit, že není čas na chyby, že poctiví chtějí vládu práva, že to jde i bez dluhů, že máme právo na lepší život a že náš hlas rozhodne. A tak to s námi všichni myslí dobře, chtějí naši vlast zachránit, myslí to upřímně...
Letošní kampaň je přímo úměrná náladě, jež v zemi panuje, a člověku se stále častěji do mysli vkrádají slova písničky - ...my jsme ta banda, banda kašparů. Létají slogany ironizující, hanlivé až výhrůžně zlé, létají ostrá slova, dochází k násilnostem. Upomínková složenka s vyčíslením dluhu se postarala o nejedno leknutí, či spíše infarktový stav těch důvěřivějších, o to bezelstnějších. Média i poštovní schránky jsou už přeplněné, přesto se stále ozývá - Já ti ani nevim, koho budu volit. A jestli vůbec. Ale radši jo, žejo, i když jde jen o to, aby nevyhrála jedna z těch dvou nejsilnějších stran. Nebo, nedej bože, ta třetí.
Při projíždění hlavním městem jde až hlava kolem. Necháme vám vaše peníze... Naděje pro odpovědnou politiku... Za nebezpečnou jízdu odebrat auto... Úsporný rozpočet na rok 2011... Zlikvidujeme korupci... Naplňme sny našich dětí... Proti placení u lékaře... Sociální solidarita... Pro změnu žena... Výsledky místo slibů... Konec politických dinosaurů... Odpovědní chtějí žít bez dluhů... Vyrovnáme rozpočet bez zvyšování daní...
Profily či ánfasy se střídají, tu úsměv, tu nesympatie, tu nedůvěra, tu nabubřelost, vlas prořídlý i bujné kštice, tu blond, tu brunet...
Až už pro oddychnutí odvrátím hlavu, přesto zorné pole ještě zachytí - Víc než si myslíte... Dokážeme spolupracovat... Billboard za billboardem, jeden za druhým se míhá, teď - obličej sebevědomý, teď - obličej nedůvěryhodný, teď - obličej - normální... V polospánku, snad se mi to jen zdálo, zítra tudy zase povede cesta, podívám se lépe.
Vaše volba... Svoboda a prosperita... Změna a naděje... Bob Dylan...
Bob Dylan, přece! Koncert v Praze. Billboard, co konečně neurazí, nelže, nepohaní, ...potěší.
Jasná volba. A víc než si myslíte.
To víš, babi, že zase půjdu.
(květen 2010)
------------------------------------------------------------------------------------------
Přepitomělá nálada
Jé, bývalý pane prezidente, kdepak zůstala vaše „blbá nálada“. A že to byl tenkrát pojem. Dnes říci, že nálada je jen blbá, tak spíš někomu ublížíte. A to bez ironie. Nálada už totiž není jen blbá. Je zoufalá. Je pitomá.
Myšlenkou jsem rázem v dětství, v pokojíku s piánem, a naskakuje mi obvyklý přestřelkový dialog s mou mladší, ale rovněž dospívající sestrou.
Jsi fakt blbá. A ty pitomá. A ty zase pos..... Jó, tak ty zas poch..... A ty teda pob..... A ty jsi přepitomělá. A ty přeblbaná. A zablbaná... A každý tento duchaplný přívlastek provázelo protočení na židličce a noblesní udeření v klimpr. (Byla jsem tenkrát velmi veselá a už tenkrát mi fantazie pracovala na plné obrátky.)
Nálada dnes však není jenom blbá. Dnes aby se člověk už pomalu bál vyjít mezi lidi. Vstane s otráveným obličejem, rozchodí nějakou tu bolest, zamítne si pár negativních povinností dne, aby alespoň trochu rozjasnil líc, a vyjde z domu. Pod schránkou sebere složenku a letáky s pravopisnými chybami, oklikou a s obavami obejde sebranku záškoláků. Ve městě se vyhne lejnům na chodnících, frontě na poště, plné čekárně u lékaře. Nákupu se vyhnout nemůže, tak si nese v tašce to nejnutnější, včetně naplesnivělé okurky, kterou mu zelinářka bez studu normálně prodá. A člověk nechce vidět všude jen negativa a nechce se dohadovat druhý den v obchodě, kam chodí celý život.
Také přátele a známé nemůže obejít, a tak je potkává. Z dálky vidím kamaráda, snažím se: „Jak se vede?“ Pozdvihne ramena, přehlédne celé náměstí a při svěšování ramen zpátky vydechne: „Žiju.“ Další přátelé zahrnou informacemi, od nemožnosti dalšího provozování firmy, přes pohoršení nad jednáním úřednic až po dlouhé čekání na operaci. Všechno jde špatně, lépe řečeno - nejde vůbec. Kráčím dál, v hlavě optimistické odpovědi Petra Novotného - „Jak se máte? - Dobře. V životě jsem se neměl líp“. Ale zkoušet to asi na nikoho nebudu. Už není správný čas ani na vtipkování.
„Dobrý den, paní učitelko...“ „Ahoj, dobrý den, Moniko. Jak se máš?“
Spolknu v sobě neskutečné rozčarování z našeho zdravotnictví, které mě včera zase zklamalo, rozčílilo a večer ve vaně dohnalo k nějaké té slze uvolnění a nehezkému slovu úlevy, no, nestojím od včerejška za nic. Ale paní učitelce kazit náladu nechci.
„Ale dobře se mám, nebudu pořád říkat to, co ostatní...“
„Holka, ale já nestojím od včerejška za nic. Já ti jsem tak nasr..., ale tak strašně nasr..., že už vážně nevím.“
Moje paní učitelka řekla - nasr.... Tak i moje paní učitelka už je nasr.... Všechno je špatně. Nějak pokažené. A prý to tady lepší nebude. Lidé se chytají posledních stébel. Jsou viditelně nespokojení, jsou nešťastní. Však ani v těch zdržujících přeposílacích mejlech už neblbnou se zvířaty a pohledy do dálek lákavých, ale převažují ty deprimující, bohužel pravdivé, směšné, s představiteli politických stran, o politice všeobecně.
Nálada dnes mezi lidmi není jen blbá. Je pitomá. Je pos.... Je přepitomělá... Je přeblbaná....
A ani to piáno už nemám...
(duben 2010)
------------------------------------------------------------------------------------------
Čechem je pouze ten, kdo mluví česky
(Díky, Josefe, za titulek.)
Jsem Čech. Jsem neustálý bojovník a obrozenec. S Dobrovským a Jungmannem kamarádím, Věka miluju. Už od dětství. Husův výrok jsem si upravila a hledám, učím se a bráním - češtinu. Opravdu od dětství.
Chozraščot mi připadal uslintaný, kornúto hloupé a příbuzným ze západního Německa jsem na jejich čus vytrvale odpovídala ahoj. Cizí slova nepřijímám, když už, upravím je ke své potěše.
Nejinak to udělali i naši předkové a řeč nám s úspěchem předali. Babička přece štrykovala a štupovala fusekle, měla štos cejch na regálu v cimře a děda chtěl podat špachtli a vingl z vercajku.
Ale což, vliv němčiny do češtiny se dál po několik set let, zlobil se už mistr Jan, zlobil se Borovský a mnozí jejich nástupci. Počešťování německých výrazů bylo naprosto logické a to nejen vzhledem ke geografické poloze České země. Naši zemičku ale neomývá ani Tichý ani Atlantický oceán, přesto jsme od revoluce devětaosmdesátého naprosto zblbli. Hurikán v podobě angličtiny zde způsobil naprostou degradaci a směšnost. Řečeno bez okolků – dali jsme té naší mluvě tak na prdel, až to hezké není.
Samozřejmě že i já pamatuji zákaz anglických výrazů, přejmenovávání hudebních skupin i rozhořčený dopis čtenáře Mladého světa, proč našim mladým místo Sally nemůže radit česká Anička nebo Maruška. Ano, bylo to praštěné a bylo toho dost. Naschvál jsme byli těmi Džeky, Džony, Stývy a Čárlími... Ale přece jen po popuštění uzdy takhle zhloupnout, to je příliš.
Amerikanismy tak prosytily naši mateřštinu, že starší generace už nemůže jistě ani rozumět, a nahrazování českých slov anglickými nutně musí obracet v hrobě nejednu z výše zmíněných osobností. Při sledování televize už pochybuju o místě vysílání, to když reklama nabízí všechno freš a pjúr end nejčrl, o inteligenci a úrovni všech hepy a redy aktérů následujícího pořadu pochybuji kvůli jejich lezení ze stejdže a vcházení do týrůmu, působí to very jang, máš skvělý top a luk a hlavně jsi to dala akože vaau.
Očistit, očistit, očistit – řve to ve mně a sahám po nejbližší tiskovině či knoflíku rádia. Jenže ouha – je to totéž.
Ano, zakázané ovoce nejvíce chutná.
Ale žvejkat stejný kousek třiadvacet let...?
(listopad 2012)