- Mono! Co to nádobí tady, neutřený... Ježíši nádobí, je mi teď ukradený... já to snad vážně zapomenu... no, teď si to dole nebudu moct ani zapsat...
Pohled na ohmatané dřevo otevřených dvířek nočního stolku... Mravence z kredence Dáša sní s cukrovím, Jóžina zná celá vesnice... A je to. Poslední písmenko dočmáráno. - Už běžim, mami...
(Jo, a mami, otevři někdy můj starý stolek z chalupy. Mravence z kredence Dáša sní i s cukrovím, Jóžina zná celá vesnice. Dodnes.)
Už dávno umím udělat třísky na zátop, dávno unesu plný kbelík od pumpy i plný uhlák z kůlny. Dávno už vyřezávám Dádě lodičku a sobě vyrábím prut na ryby. Do lesů chodíme hloub a hloub, a po cestách se vydáváme dál a dál. Objevujeme kouzla a taje dřevěných srubů při říčce Javornici, zakládáme svoje první zpěvníky a cancáky, až založíme i svoji první osadu. Sesterskou, jakoby vymyšlenou, ale trempové jsme každým coulem. Příbuzenstvo nám to sice trošičku narušuje svojí sborově pěnou Dájou, co nemá volat, Šípem, co letí savanou, i zlatachtivým Tomem, co dostal jednou nápad... Nám se však setsakramentsky začíná líbit všechno, co je večer co večer slyšet od ohňů u řeky, a s různými výmluvami se z podvečerní procházky vracíváme čím dál později.
Také kytara dávno přestala být nutné zlo, vláčené do lekcí v malé místnůstce ve dvoře Havlíčkovy ulice v Rakovníku, kde pan Jarda Krejčí trpělivě naslouchal mému ale hodně línému Poštovskému panáčkovi.
Kůže z bříšek prstů levé ruky se pomalu drolí, pod ní nová, nachystaná čelit vytrvalým pokusům o Plavce, Olympiky, Zelenáče, Katapulty a jiné. Snesly jsme si duchnu dolů na gauč, povečeříme vajíčka s chlebem, uvaříme čaj, přiložíme do kachlových kamen. Šumící Tesla jakž takž přenese Větrník, a dál už ticho bude rušit jen klapot dřevěných hodin na zdi a naše povídání.
„Já jí to teda řeknu, ale nebude se mi smát,“ ujišťuje se sestra, když naše téma přešlo k obrazům, konkrétně k jednomu, zvláštnímu, jenž visí doma v Rakovníku u našich v ložnici.
„Nebudu, čísahám. Taky jí pak něco řeknu,“ slibuju já.
„No, že se ho bojim. Je divnej...“
„Hele, ten obraz je takovej zvláštní,“ zkouším vyprávět historii, kterou znám od maminky.
„On vlastně není ani náš.“
„Jak to, že není náš? Je ukradenej nebo co?“ diví se Dáda.
„No teda je náš, ale vlastně – nepatří nám. Prej to bylo tak, že když sousedi babičky, židovská rodina, musela odejít do koncentráku, tak si nechtěli připustit, že by jejich věci dostali Němci, což je pochopitelný, to muselo bejt hrozný, no a prostě že přece jen trošičku doufali, že se třeba vrátí, a tak si ten obraz dali k babičce, nebo jestli jí ho přímo dali...“
„Mami?“
Maminka pro něco jen přiběhla od večerního sezení vedle u tety a strejdy –
„Mami, jak je to s tím obrazem, tím od těch Židů. Kde vedle babičky bydleli, na Zátiší? Nebo v Havlíčkovce?“
„Ale kdepak v Havlíčkovce. To byla moje babička, lounská. V Lounech to bylo...“ odvětí maminka jen tak v letu a ponechá nám prostor pro fantazii, neboť v Lounech jsme nikdy nebyly, lounskou babičku nepoznaly, o židovské rodině nic nevíme a už se nejspíš nikdy nedozvíme. Představujeme si je jako velmi nešťastné, zoufalé lidi, tak, jak je známe z televizních dokumentů o hrůzách nacistického běsnění.
„Takže z toho obrazu ani vlastně nemůžeme mít radost,“ chce zřejmě Dáda uzavřít i vysvětlení, proč z něho má nedobrý pocit.
„Ale třeba by ta rodina byla ráda, že ho pořád máme. Že ho opravdu nedostali do rukou Němci, že na něj dáváme pozor...“
„No, jo. Je to dobře a není to dobře. Je náš a není náš. Je to prostě hrozný. Já se, Mončo, někdy tak bojím, jak říkaj o těch neutrónovejch bombách. Kdyby to na nás hodili, tak se okamžitě otrávíme, udusíme nebo shoříme. Proč jsou tak blbý...?“
Co mám teď říct. Co mám říct o šest let mladší sestře... Přiznat, že se taky strašně bojím? Že hodiny branný výchovy jsou někdy ulejvárna, ale někdy pořádnej strašák, všechny ty plyny, bojový látky a tak. Taky se toho bojim. Pořád říkaj, že jestli zvolí Reagana, bude válka.
