Úvod
Jak už to tak zpravidla bývá, druhý díl čehokoliv nabízí „něco“, co se nevešlo, nestihlo či jen nezvládlo z důvodů všelikých v dílu prvém. A najednou tu druhý díl je a čtenář je žádostiv, zdali nebude o něco ošizen, zdali si autor dal stejnou práci a zdali se pozná i z dílu druhého stejná chuť k danému tématu. Posouzení je jistě na čtenáři. Autorka však velmi cítí potřebu všechny, kdož právě teď v levé ruce sevřeli list obálky s bránou Vysokou, ujistit, že naše další známá a zažitá pojmenování vyhledávala, zkoumala a sepisovala se stejnou láskou k rodnému Rakovníku, jako při části, z jejíž obálky se dívá brána Pražská. A stejně jako v dílu prvním opět poprosí pravidla českého jazyka o milost, a při psaní velkých písmen ve spojení předložky s podstatným jménem zachová pravopis dobový, stejně jako nezasáhne do znění letitých inzerátů, projevů a výkladů.
Ano, naše brány. Brány k městu na dvou předměstích. Naše Pražská a Vysoká. Selka a zdvižený ukazovák či vykřičník. A nebýt zbytečného bourání, i další dvě předměstí by nám otevíraly staré kamenné brány, Plzeňská a Karlovarská.
A pak už stačí jen dlaně přiložit na jejich zdivo...
Pustíte poutníka do královského města? A zná on vůbec mravy naše? Ví, proč Rakovník právě Rakovníkem sluje? Znalť on kde Chodourov, Kochanov, Trávník či Ptičelín ve městě rozkládal se? Kde dvorec Fetrkuncovský či Gandinovský? Kde statek Mikuláše Jidáška či chalupa Důry špinavé, Matěje Trhlého a Kateřiny kramářky? Kde sub ecclesia a kde domus pastoris?
Ano, vpustí brány prastaré poutníka i člověka domácího. Byť neznalého pojmův a místních pojmenování našich. Neb nejen poutník příchozí, ale i Rakovničan coulem každým, obsah spisků s imposantními branami na obrázcích titulních s povděkem jistě kvitovati bude.
Kde dokladu není, čerpáno z mluvy toliko Rakovnických, svého města jistě dobře znalých a pamětlivých vyprávění předkův svých.
Milou konám povinnost...
------------------------------------------------------------------------------------------
Bezděkov
Z celé dávné historie dnes název Bezděkov nese jen jedna ulice, vybíhající z cesty na Prahu po levé straně směrem vzhůru. Rakovníka znalí však Bezděkovem nazývají čtvrť, část, částečku města přilehlou k právě zmíněné ulici, dříve nezastavěné pozemky severovýchodně od pražského předměstí.
Když ovšem v čase půjdeme o několik set let nazpátek, zjistíme, že Bezděkov se rozkládal po obou stranách oné cesty na Prahu, a to již od Pražské (kdysi Zákostelské brány).
Bezděkov. Prapůvod našeho města. Ves, prvopočátek Rakovníka. Ze vsi Bezděkova se Rakovník rozrostl v osmdesátých letech třináctého století. Bezděkov už jsme měli mnohem dříve. Stejně jako jiná města či okresy, kde se vznik Bezděkovů datuje nejčastěji právě do poloviny třináctého století.
Nejpravděpodobnější vysvětlení pojmenování se vztahuje k českému příjmení Bezděk. Člověk, jenž mohl být lokátorem (pověřeným založení obce), nesl jméno Bezděk (jež bylo velmi rozšířeno už ve dvanáctém století), nebo pocházel z jakéhosi jiného, dalšího Bezděkova. A na to ohromné množství vsí nebo částí měst tohoto názvu nám oněch lokátorů nebo majitelů dvorů může přijít až nesmyslně mnoho, a tu se nabízí další vysvětlení. Příjmení Bezděk je odvozeno od příslovce „bezděky“. A co tedy bylo dřív? Mohlo by se zdát, že Bezděkovy leží většinou při krajích měst, na odlehlých místech... Že tedy byly zakládány „bezděky“, což znamená mimovolně, bezmyšlenkovitě, že snad ani vhodnější místo k osídlení nebylo k mání.
U našeho města ale víme, že šlo o ves samostatnou, a tak raději vidíme družinu přicházející směrem od Prahy, pak proti proudu našeho potoka zakládající ves... Vidíme jakéhosi Bezděka (doslova – člověk bez poděkování), a nejen jeho, usídleného právě při cestě, a ves okolo jeho stavení dostává jeho jméno – Bezděkov.
