Kino Vlast
Když v roce 1912 zažádal K. Jirásek o povolení provozování kinematografie ve městě, dostalo se mu odpovědi, že ne, že dosud se nejeví toho potřeba.
Zastavme se v Nádražní ulici. V prvním desetiletí dvacátého století tu – na Komenského třídě – mezi hotely Schneider (později u Podrabských) a Jerie (Tylovo divadlo) stojí, jako u většiny hostinců, stáj pro koně.
To v roce 1914 už hledíme na budovu pro biograf a ve štítě, několik metrů nad vchodovými dveřmi, čteme nápis Bio Elektra. Majitelem je rodina Schneiderových. Slavnostně otevíráme 1. září, prvním promítačem je pan Jiroušek, první film má název Golem.
V roce 1926 se vybudovalo kino Lido bio v (dnešním) Tyláku a v roce 1928 se přidalo ještě promítání v sokolovně. Všude prý bývalo většinou plno. Hrály se filmy němé a před plátnem seděli muzikanti se svými nástroji, aby film „ozvučili“. Prvním zvukovým byl v Rakovníku Sonny boy, a to v roce 1930 v Lido bio.
Pan Karel Haušild vzpomínal, že „točit klikou“ zkusil už ve svých sedmnácti letech. Vyučil se fotografem, zkoušky kinooperatéra složil ve svých osmnácti. Od té doby promítal ve všech třech rakovnických kinech. U kina Vlast (název změněn nedlouho po znárodnění) a letního Mír, často i sálů vesnických, vydržel celý život až do své smrti v roce 1988. Plných šedesát let. Až do důchodu byl vedoucím, po něm se ředitelem Městské správy kin stal pan Jaroslav Dědič, který kino vedl dvaadvacet let. Z dalších promítačů připomenu jeho tehdejší kolegy – pana Vlčka, Nováka, Bendla, Majdana, Bradáče, Gebharta, Dědiče aj. Z uvaděček a pokladních pak paní Lipertovou, Hadrbolcovou, Šubrtovou, Zýkovou, Haušildovou, též pány – Němečka a Hadrbolce – a manžele Truxovy. Svého času bychom tu mohli vidět i „tancmajstra“ pana Mayera.
Za války radní Czerny pana Haušilda z funkce vedoucího odvolal a dosazen byl německý promítač. Hrály se tedy většinou filmy německé a v té době se také v Rakovníku poprvé promítá film barevný. Pan Haušild pracuje v Ottovce a všichni se těší na konec války. Je tu rok 1947, ulice se jmenuje Stalingradská a majitel kina je vyzván k odevzdání svého majetku. Zítra. A všechno.
Naštěstí se ulici s domem čp. 231 brzy vrátil název Nádražní třída, kino je „Vlast“ a telefonní číslo sem je 203, později jsme volali 2203.
V kině Vlast se hrávalo denně od 17 a 19.30 hod, ve středu a v sobotu dětská představení od 15.30 a nedělní filmová odpoledne začínala v 15 hodin. Dříve se chodívalo i v neděli dopoledne od 10 hodin na Kino Čas.
V roce 1991 byla budova se sálem kina Vlast vrácena majiteli, a v roce 1994 tu provoz městského kina končí. Poté vzniká v tomto domě prodejna firmy Elektro Edison. Zadní část prodejny (v místě sálu) byla otevřena 21. března 1996. Majiteli firmy jsou pánové Radek a Miloň Círovi.
------------------------------------------------------------------------------------------
Dávno minulá procházka
Ten dušičkový čas... A snad i nejen ten...
To sám podzimní setmělý Rakovník přinese zasnění... Ta až bolavá touha na vlastní oči poznat to, co jen čtu nebo slýchám o časech dávno pro nás uplynulých. Přeji si ucítit vůni minulosti. Vůni zdiva dnes již neexistujících domů, vůni chmelnice v parku... Vidět ráz mého města. Začínající fabričky, nádherné výlohy obchodů, koňské potahy v ulicích...
Slyšet hlasy lidí, jejichž jména jsem před malou chvílí četla na náhrobcích. Vždyť já vás znám... A všechny vás zdravím. Uctivá poklona, pane továrníku. Pěkného večera přeji, pane staviteli. Hezký dobrý večer, vážený pane řiditeli, pozdravení též vaší paní...
To sama procházka sychravým setmělým Rakovníkem rozbouchá srdce. Zůstávám na chvilku v tom věku. Vůně sladu v těchhle místech je až omamná a ... Támhle před námi... Přece ta silueta muže v klobouku... Zavře vrata, mává mamince do okna... Jednou budou tomu Štěpánkovi aplaudovat všechny sály. Rozsvícená okna u doktora Černého... Tatínek, skvělej člověk, i syn je výbornej doktor... Mít tak tu moc zabránit té nešťastné únorové havárce. Mineme vysoký dům advokáta Dýcky... Jak ho jen varovat před zákeřným činem gestapa... Jdeme dál a na cestu U sedmi zlodějů nám pan Eichinger právě rozsvěcí plynové lampy...
Prošli jsme Sekyru, míjíme trafiku, vstupujeme na železný most. Hrdinovic vila, Živnodům, jsme na Ovčíně... Ještě si prohlídnout a zapamatovat těch několik domků, než nenávratně ony i úzký tunýlek ustoupí rozšiřování silnic. Před námi do kopce po Zátiší doktor Sklenář, i takhle potmě. Jé, prý: „Nechoďte ven otvírat...“ Šup, a přeskočí hradbičku plotu ke svému pacientovi...
A já dojdu úvozem mezi poli až ke dvěma lípám, opřu se a znovu pohlédnu na usínající Rakovník. Pivovarská ulice. Halašta, Viktora... Poděbradova. Krejčí Lédl, doktor Drucker... A támhle jdou děti z Džungle pro pivo k Zelenýmu stromu a pěkně se bojí okolo Matouškovic zahrady... Jungmanka. Architekt Náprstek, paní Květoňová, Karel Donda. Tu vilu stavěl jeho tatínek...
Stojím nad Zátiším a při pohledu na město si promítám svůj soukromý film. Němý, pak zvukový. Černobílý, pak barevný. Kréta, ovčín, chudobinec, Keračka, Plzeňáky, Jamka, Zátiší... Tady jsme doma. Mávnu do dálky babičkám a dědům.
Jejich okna jsou již dávno zhasnuta. Díky za všechno. Díky, že jsme s vámi mohli zase na chvilku být.
