Tak máme zase Velikonoce
Tak máme zase Velikonoce. Matně si vybavuji obrázek ze starého Vilímkova kalendáře, zachycující atmosféru tohoto svátku jara. Svěže zelený palouček, pasoucí se housátka, v povzdálí ovečka, jasně modré nebe, tak krásně a tak příjemně, div že slavičí trylek z obrázku nezní... Bujarý, leč nesmělý chlapec - mladý muž - lehoučce, něžně, symbolicky šlehne pomlázkou z vrbových proutků růžolící rozesmáté děvče přes její nabachrané sukénky se zástěrkou a samozřejmě vykukující bělostnou spodničkou... Tak veselé a milé a ...nedáte-li malované, dejte aspoň bílé... Z jívy se nařezaly kočičky, nechaly se vysvětit, pak se o Květné neděli alespoň tři spolykaly (proti bolení v krku), na Zelený čtvrtek se koupalo v potoce (proti všem nemocem), ručně se malovala krásná kraslice...
Tak to bylo před sedmdesáti lety. Dneska kluci koupí pamihodu (uplést ji už totiž dneska umí málokdo), holky nalepí na vajíčka kýčovité obtisky nebo je namočí do barev (takový fialový bílek je obzvlášť pochoutka), kluk pak holku seřeže, je mu vlastně úplně jedno, co má takové vyšupání za význam a proč svátky velikonoční vlastně jsou, hlavně, že je za vejřez frťan... a největší drsoni jsou samozřejmě ti s pamihodou z bužírky... Takže tu rozbitá flaška, tam lehce skořápek, onde těžce nazvraceno... Holky si někde drbou jelítka, protože švihnutí přes přiléhavé levisky přece jen není, jako když seděmděsáť sukeň mala... Hladina cholesterolu se po vajíčkách, i po tom ostatním, nebezpečně rozkolébá a žlučníček si také jistě přijde na své...
To za takových sedmdesát let (možná dříve) holky koupí v megamarketu předvařená vejce už potištěná, pamihoda, koupená tamtéž, bude mít v rukojeti dvě tužkové baterie, tím pádem tři rychlosti šupání...
Tak dost! Stejně mi (naštěstí) dopsala propiska. Vůbec si ode mne nenechte kazit svátky. Naopak, všem přeji pěkné a veselé Velikonoce.
(březen 1999)
------------------------------------------------------------------------------------------
Jak si to pamatuji já
Tak přímo osmašedesátý moc ne, spíše z vyprávění - „...jo, když přijeli v pětačtyřicátym, tak jsme plakali radostí a úlevou, a když přijeli v osmašedesátym, tak jsme brečeli vzteky“.
Babička mi tehdy koupila broskve a kdosi na ni opovržlivě koukal – „... že to vůbec kupuješ, vždyť je to vod těch socialistickejch Bulharů“. Moje kebulka tehdy nemohla chápat, že ty broskve jsou to jediné dobré, co srpen 68 přinesl.
Školní léta už si pamatuju velmi dobře. Nápisy Nazareth, Slade či Smokie na keckách se na tělocvik zakřídovávaly, Prahu jedna jsme rodičům přelaďovali na Hvězdu (v Zákrutě se přece jen občas ozvalo něco jiného než – „...a tak on, milý agronom...“), ti šťastnější pak na Bayern 3.
Upláceli jsme startkami spolužáka, jenž vlastnil příbuzné v cizině (a tudíž Bravo a různé nahrávky) a žadonili o ofocení plakátků a bůhvíkolikáté přehrání čehokoliv na emgetonku. S fotkami Kissáků (z pouťové střelnice - jedna za Kčs 4, a to byly sakra prachy), kolujícími pod lavicemi, se člověk mohl - jsa přistižen učitelem - rozloučit navždy. To si pak tatík kantor doma u synáčka řádně šplhnul.
V džínách jsme byli „honáci dobytka někde na Západě“ a o vrchol drzosti a hodinové kázání v ředitelně se zasloužila moje somračka s nápisem – „Nechte nám Lennona, vy máte Lenina“.
Měla jsem ráda Schellingera, Kratochvílovou, pak Pražský výběr, Nohavicu - všem bolševik křížil cestu. Byla jsem zvrácená já, anebo doba?
Že byly řeči i kvůli cedulkám na riflích či různým potištěným trikům, mi vrstevníci také jistě dají zapravdu.
Vybavila se mi vzpomínka na jednu obzvláště ulítlou soudružku ruštinářku (ta i když někdy výjimečně mluvila česky, tak to stejně znělo jako ruština). Sedím v lavici, zírám na plakát na zdi s úryvkem ze známé básně končící ...Lenin maják, Lenin zvon... a ona soudružka, spatřivši moje tričko s kreslenými zvířátky a nápisem, na mě od katedry vyjekne „...štó že to u meňá na blůzke“. Zapíchla mi ukazovátko do žeber, posunula si na nose brýle a po přečtení nápisu „Nu pogodí, zájac“, už viditelně zklidněná, dodala:
„Óčeň krasívoje. Nóvoje, što?“
Tentokrát nekecám, fakt. Čestný pionýrský.
(srpen 1998)