Libertinova
Odbočíme-li v západní části Malcovy ulice doprava, jsme v ulici Libertinově.
Jiří Jan Libertin a Jan Ignác Libertin jsou oba rakovničtí rodáci. Maminka z našeho města pocházela, otec přišel z Jaroměřic nad Rokytnou a stal se výběrčím pivního tácu.
Jiří Jan Libertin, narozen pravděpodobně roku 1682, studoval v Praze, dosáhl titulu magistra filozofie a bakaláře teologie.
V roce 1707 se stal rakovnickým děkanem a zároveň se začal zajímat o dění ve městě i historii. Z jeho popudu vznikla sbírka (1713) pro stavbu kaple svatého Rocha na rakovnickém hřbitově. Ani po přestěhování do Prahy náš bývalý děkan na Rakovník nezapomněl a zajistil kapli i vybavení. Od roku 1722 stanul ve funkci kanovníka svatovítské kapituly.
Starší z bratrů Libertinů zemřel 29. dubna 1732 v Praze.
Po odstěhování Jiřího Jana do Prahy zůstal v domě bydlet mladší Jan Ignác. Jejich domov všichni známe, jedná se o budovu děkanství u Pražské brány.
Jan Ignác (Hynek) Libertin se narodil 11. července 1689 v Rakovníku. Již coby student semináře Svatého Václava v Praze přeložil roku 1715 z němčiny francouzský spis De educatione juventutis. Dílo O vychování mládeže, více známé jako Ráček, je nejstarším česky napsaným společenským katechismem.
Ráček obsahoval devět kapitol: 1. O uctivosti a všech oudech těla, 2. O vstávání, spaní a jiných k tomu přináležejících věcech, 3. O šactvu, 4. O duchovních věcech, 5. O učení a vyražení, 6. O věcech k jídlu přináležejících, 7. O navštěvování, 8. O způsobu potřebném v řeči, 9. O psaních. Dále napsal například Předmluvu k laskavému čtenáři a Přípis k Rakovnickým, v němž najdeme v Rakovníku známé rčení: Nesnadno to člověk změní, co dostal od přirození - Jako ptáček mezi ptáky, tak je rád rak mezi raky.
Kněz, spisovatel, básník Jan Ignác Libertin rád bádal v místním archívu. Zde se také dochoval jediný rukopis Rakovnické vánoční hry, jejíž autorství se mu rádo připisuje. Dosud ale není jasné, kdo hru vlastně napsal, spíše se jedná o dalšího spisujícího Libertina, a sice Jana, strýčka našich bratří kněží. Název Rakovnická má opravdu jen podle místa nálezu.
Jan Ignác Libertin založil nadaci pro chudé, dvě nadace studentské, svůj dům prodal městu a opustil Rakovník. Zásluhy tohoto muže při zvelebování (dnes již) památek dále můžeme uctít v Mýtě u Rokycan. V tomto druhém místě svého působiště a domova se totiž kněz Libertin zapsal vrchovatou měrou. Na náměstí můžeme vidět sochu svatého Jana Nepomuckého, při cestě ke hřbitovu svatého Antonína Paduánského, rovněž nechal postavit novou faru podle pražského stavitele Tomáše Haffeneckera. Kostelu svatého Štěpána přibyla chrámová loď, byla přestavěna okna a před svou smrtí ještě zařídil umístění druhého zvonu.
Jan Ignác Libertin zemřel v Mýtě 12. srpna 1756 a je pochován v kryptě právě pod kostelem svatého Štěpána.
Podívejme se ještě, na co například Libertin poukazuje v kapitole O uctivosti a všech oudech těla:
Tak například na uši - má každodenně ušipar potřebovati a ne z nechty, z prstem aneb s čímkoli, co k tomu nepatří, tam dloubati, což proti dobrým mravům válčí.
Neradil po čele - jezditi neb makati prstem, jako přeštudýrovaní dělají, a ti, kteří jedno kolečko v rozumu roztlučené mají.
Nos čistit v tichosti, ne - jako nějaká bezová trubka, na kterou děti mají obyčej troubiti.
U stolu pak - má vzíti servít a takový šátku svému předestříti, obzvláště jestli šátek jeho od tabáku neb jakkoli pokalený jest.
A v kapitole O věcech k jídlu přináležejících:
o množství vypité tekutiny - jestli své přirození zkoumal a ví, že nemůže s jinými vyseděti tři neb čtyři hodiny při stole, a to pro častej nápoj, má se pití varovati, neboť nechutná věc je pro takovou potřebu vstávati a vejtržnosti dělati, zvláště, musí-li k vůli němu i mnozí jiní vstávati…
Pivní tác - bývala daň z každého sudu piva, pobečovné
Katechismus - příručka se základními poučkami. Z latinského catechismus - pevně držet, vyučovat, instruovat, označuje souhrn křesťanské nauky. V jiném smyslu jde o jakýkoli souhrn informací, které mají sloužit jako směrnice či učební materiál. Například právě katechismus slušného chování.
------------------------------------------------------------------------------------------
Pár vět závěrem
Prošli jsme si rakovnické ulice a vzpomněli rodáků či přistěhovalých, kteří byli a dodnes jsou pro Rakovník jakkoli významní.
Jména slovutných mužů vešla ve známost i patrnost, jména jejich žen však neprávem zůstala skryta v kolíbkách či zástěrách, v balíčcích do cel či na cesty a v květinách pokládaných na hrob.
Výklad jmen ulic ostatních
Ulice logické
I naše město má ulice nazvané dle místa či logiky. Boční, Hamr, Hlavačovská, Kamenná, Krátká, Letiště, Lišanská, Lubenská, Luženská, Masná, Mezi Hřbitovy, Nad Vodojemem, Nádraží, Nádražní, Okružní, Pod Letištěm, Pod Nemocnicí, Pod Vodárnou, Poštovní, Plzeňská, Pražská, Průběžná, Školní, U Hluboké studny, U Lihovaru, V Lubnici, Vysoká, Za Nemocnicí.
Dále jmenujme Družstevní - dle družstevní formy hospodaření, která u nás vešla ve všeobecnou známost hlavně za minulého režimu, Hornická - dvojdomky a ubytovny pro horníky, Keramiků - dle přání majitelů nově vznikajících vil a V Lukách podle dříve se rozprostírajících luk.
Ulice nelogické
Jiné rakovnické ulice však logiku naopak postrádají.
Čtvrtí Kréta dýchala od počátku jejího vzniku atmosféra doby bájných knížat. Přemysl, Krok, Bořivoj, Křesomysl, Neklan, Mnata, Vojen… Posledně jmenovaný se nám však před několika desítkami let záhadně změnil na herce Vojana.
Třeboňský měšťan František Stangler byl až do svého skonu roku 1839 jistě pyšný na svého syna - kněze. Za zkomolené příjmení svého rodu už by asi tak rád nebyl.
Nelogické je pojmenování ulice příjmením rodiny, v níž má význam více členů. Proč Vltavských, a proč Ottova, Spalova?
Ne příliš efektním se jeví nástup vyznačování jména i příjmení osobnosti. Vznikly ulice Jana Švermy, Václava Dykasta, Dušana Šuberta, Františka Leitnera a další. Snad by krátce psaná Štěpánkova a Diepoltova rovněž splnila účel neméně pádný, a dvouslovné pojmenování by mohlo zůstat ponecháno jen ve jménech ženských, pro učinění za dost jazykovému znění.
Nesrovnalost dále nalézáme u našich svatých. Prokopova, avšak Václavská a Vojtěšská.
O mluvnické chybě by se dalo hovořit v porovnání dvou u sebe se nalézajících ulic - Wintrově a Alešově. Jméno Aleš vzniklo jakožto hypokoristický tvar Alberta, a přípona -eš byla ve starším jazyce při tvorbě jmen jednoznačná. Nemluvě o tom, že malířova maminka byla paní Alšová.
O chaosu v názvu Dr. a neDr. Jirkovského, a mnohých dalších zmíněných níže, ať si udělá obrázek každý sám.
Ulice ovládané
Proč nezůstat u původního záměru označování ulic. Jednoduše podle původního místa, jeho povahy, podle směru, tradic, eventuálně příjmením osoby, osobnosti, která v místě žila.
Dávno snad je pryč doba, kdy názvy byly německé, jako všechna jiná označení a nápisy, dávno pryč je doba cedulí dvojjazyčných, ať už z let přelomu 19. a 20. století nebo časů válečných.
Euforii a velké vlny přejmenovávání přinášely roky 1918, 1939, 1945, 1948 a 1989.
Stejně jako ve zmíněných letech i dnes může směšně působit nadšení pro jakéhokoli politika, či naopak jeho zavrhování, stejně jako hloupě vyznívá porevoluční zásada - nepojmenovávat podle politických stran, hnutí a pojmů a podle institucí, organizací, spolků či firem, pokud působily po roce 1945 nebo působí dosud.
Dodržení původního záměru označování ulic by vedlo k vystříhání se omylů, zbytečné práce a byrokracie. A koneckonců - kdo si kdy v našem státě může být jist, že pravdu neměl Fučík, ale měl ji jistojistě Záhorka?
Nevědomost, neznalost a poplatnost konkrétní dané době tak stále činí naši krajinu nestálou, rozervanou a typicky komediantskou.
Samostatnou stať by v urbanonymech mohl přinést výklad pravopisu. Pamatujeme hromadné přepisování veškerých dokumentů při zavedení pravidla psaní velkého písmene za předložkou na začátku názvu. Přestože textům odborného charakteru byla udělena výjimka, nebyli bychom to v Čechách, aby opět nevládl zmatek a takzvaná „cochcárna“. Tudíž máme písemnosti, mapy a podobně, nad kterými nekroutí hlavami jen tehdy tolik snaživí pracovníci onomastického oddělení ústavu jazyka českého, ale i každý soudný člověk.
Od lesa na to jdou ta města, která před několika lety rozhodla dát svým ulicím cedule nové, psané pouze velkými písmeny. (Od lesa možná, ale po správném psaní názvu budeme za čas tápat všichni.)
Přidělování tedy mělo a má svá pravidla, která se občas mění. Například povolení pojmenovávat po nežijících osobnostech se změnilo několikrát, přesto je dosud plné výjimek. Některá města dala ulicím jméno významných žijících rodáků (Čáslav - ulice Miloše Formana či Jarmily Kratochvílové). Za zmínku stojí jistě i Humpolec, který má ulici Hliníkovu podle svého nejznámějšího přistěhovalce.
I v Rakovníku je tu a tam pojmenována ulice dle něčího přání. Zatímco k inteligentní recesi se rád připojí každý, k přání jedince by město mělo přistupovat obezřetněji…
Ulice trpící
Není to vůbec jednoduché, řeknu vám. Pokud se, vážení čtenáři, domníváte, že soupis ulic našeho maličkého Rakovníka je přece taková samozřejmá věc, že jej jistě běžně někde najdete, tak vás musím vyvést z omylu. Přesný (a nedej bože ještě i aktuální) seznam s pojmenováním vám nepodají ani úřady a kanceláře, kterých se občas nutnost celou záležitost znát týká.
Výkladem názvů ulic se zabývám od svých studentských let. Byť záznamy i z časů celého dvacátého století přinášely údaje nedokonalé (především v letech po druhé světové válce), jsem vděčna za uchované plánky a téměř bezchybné klasické telefonní seznamy. Ovšem mapy města z doby porevoluční jsou neuvěřitelné paskvily, vhodné k demonstrování povahy našeho národa a špatného uchopení myšlenky demokracie. Stejně tak tvrdě narazíme v adresářích domů, bytových jednotek, firem, institucí a podobně, o vyhláškách města ani nemluvě.
Nepředpokládejme ale ani fakt, že by opakující se omyly zarazily některé pány radní. Ostatně - svými podpisy potvrdili již ledacos…
Nevím, zda budoucí historikové a badatelé uspějí při čtení archiválií naší doby či při bloudění městem, hledajíce ulici Plesmíkovu, Ludenskou, Drahoslavovu, Hradského, Smáčkovu, Špálovu, Zpěváčkovu, Na Sekvoji, Na Sekeří či Emanovu…
Ulice vznikající
Některé názvy jsou přidělovány pro narušení stereotypu. Sluneční, Sadová, Lipová, Medová.
Jistě ale i v době vzniku výše zmíněných měl Rakovník možnost vybírat z osobností, jež stály za uvážení. Místo případných nových - Měsíční, Lesová, Březová či Mléková se přimlouvám například za Josefa Kloučka, Jaroslava Haška, Bohumila Heinze, Jaroslava Čecha, Jindřicha Šuberta, Vendelína Punčocháře, Karla Haušilda, Františka Markupa, Františka Janouška, Zdeňka Dondu, Pavla Fuchse, Roberta Brocka, Miroslava Pangráce, Ivo Mičku, Otakara Pihrta, Janu Štenglovou, Františka Fencla, Roberta Kunfta…